Po nástupu Habsburků na český trůn probíhal čile obchod se solí mezi českými a rakouskými
zeměmi. Sůl se dovážela z Rakouska povozy do Českých Budějovic, dále pak
na lodicích a vorech po Vltavě až do Prahy. Cesta po řece byla velice náročná
a nebezpečná, na plavce čekaly v korytě řeky zrádná skaliska a hlavně divoké
peřeje. Za vlády Ferdinanda I. bylo řečiště částečně upraveno, stavěly
se jezy a trhaly skály. Nejnebezpečnějším úsekem plavby byly proudy před
Prahou, nazývané Vltavské nebo Štěchovické, velice těžko překonatelné pro
lodě a vory.
V roce 1640 pověřil císař
Ferdinand III. strahovského opata Kryšpína Fuka z Hradiště k úpravě těchto
proudů, především k rozstřílení velkého skaliska zvaného Sedlo, které tvořilo
nebezpečný Horní neboli Hořejší slap. Tato skála zasahovala téměř do poloviny
řečiště a na ní skončila cesta mnohých plavců .Už v roce 1643 byly úpravy
hotovy, ale i tak si proudy zachovaly svojí značnou divokost. Na paměť
této významné události byl na zbytku odstraněného skaliska vztyčen Ferdinandův
sloup, jinak také zvaný solný. V roce 1722 přibyla nedaleko od sloupu socha
Svatého Jana Nepomuckého, patrona plavců. Od té doby se proudy začaly zvát
Svatojánskými.
Romantické Svatojánské proudy se staly začátkem 20.století opravdovým rájem všech
milovníků přírody, hlavně trampů, turistů a vodáků. Velice oblíbená atrakce
byla plavba Svatojánskými proudy na výletních lodicích. Začínala u výletní
restaurace "Rádio" pod hotelem Záhoří a končila u přístaviště parníků ve
Štěchovicích. Slávu Svatojánských proudů
ukončila dostavba Štěchovické přehrady, kdy nenávratně zmizely pod hladinou
vzniklého jezera.