Ledy a povodně

Naše největší řeka Vltava byla vždy pro obyvatele povodí nejen živitelkou, ale pravidelně je také sužovala. Každoroční povodně ničily úrodu a zaplavovaly domky a chalupy. Jedny z největších byly v letech 1845 a 1890, které dokonce poničily Karlův most v Praze. V minulém století patřila k nejničivějším povodeň v roce 1929, kdy se po neobyčejně tuhé zimě vytvořila na Vltavě ledová zácpa a voda stoupla o 6 metrů. Následné jarní ledy, zvané dřenice, smetly vše co jim stálo v cestě, včetně většiny chat ve Svatojánských proudech a městečko Štěchovice značně poničily.

V roce 1940, kdy už byla rozestavěná Štěchovická přehrada se situace znovu opakovala. Při jarní oblevě, při které řeka stoupla 9 metrů nad normál, se Svatojánskými proudy dralo obrovské množství ledových ker, voda opět s sebou vzala většinu chat a zatopila Štěchovice téměř celé. K této katastrofě nemuselo dojít, protože od roku 1936 už stála Vranská přehrada, která přes očekávání velké vody zůstala napuštěna a její zamrzlé jezero vytvořilo nepropustnou bariéru. Povodeň, která se prohnala v červenci roku 1954 právě dokončenou Slapskou přehradou, žádné škody nenadělala jen náhodou, protože se zrovna mělo napouštět nově vzniklé jezero, a tím byla většina vody zachycena. Od té doby panoval všeobecný názor, že po dostavbě všech vltavských přehrad je řeka dokonale zkrocena a dalším povodním je konec.

Začátkem srpna 2002 začala při deštích hladina řeky stoupat, a tak celá Vltavská kaskáda začala pomalu upouštět. Po týdnu už byly po mnoha letech postupně otvírány jednotlivé přepady Slapské přehrady a nakonec se voda valila přes všechny čtyři. To už platil nejvyšší stupeň povodňové pohotovosti a někde už se začalo s evakuací obyvatel. V úterý 13. srpna nastala obrovská povodeň, největší v historii Čech, a tisíciletá voda zaplavila Štěchovice. V bývalých Svatojánských proudech se divoký tok řeky dral původním korytem kolem skal, stále sílil, ale hladina Vltavy zůstávala v určitém okamžiku stále stejná. Je to neuvěřitelné, ale žádná z chat na břehu nebyla poškozena. Tou dobou jsme pobývali ve svém srubu u řeky a plánovali, jak tento den oslavíme 20.výročí let našeho seznámení. Místo oslavy jsme byli vyzvání poříční stráží, abychom chatu s nejnutnějšími věcmi opustili. S těžkým srdcem jsme sbalili batohy, vzali kytaru a vlajku, a pak odešli do hospody v Třebenicích čekat, jak se situace bude dále vyvíjet. Večer jsme už ztratili plachost a tajně se přes uzavírku vrátili zpátky. Na noc strávenou v šíleném hukotu peřejí nikdy nezapomeneme.