Po splavnění naší největší řeky dopravci neustále řešili, jak znovu využít lodice a šífy, které proudem dopluly s materiálem a zbožím do Prahy. Většina plavidel, postavená v Týně nad Vltavou byla určena pro jedinou cestu, pak byla svezena do Hamburku a tam prodána nebo rozebrána na dřevo. Aby se dražší a lépe vybavené lodě po vyložení nákladu mohly vydat na další plavbu, musely se pomocí koňských potahů dovléci zpět na horní tok Vltavy. Okolo strmých skal se nejprve stavěly dřevěné ochozy, ale ty většinou vydržely jen do jarních ledů, a tak bylo nutné vybudovat podél břehů kamennou potahovou stezku.
Na začátku 19.století začala stavební firma Lanna z Českých Budějovic odstřelovat skaliska, stavět hráze a vytvářet kamenný násep, aby se břehy zpevnily. Po jeho dokončení tahala na laně koňská spřežení, střídavě na levém a na pravém břehu, šífy většinou až do Týna. Mezi Třebenicemi a Štěchovicemi vedla tato cesta po pravé straně Vltavy, v řečišti byly četné hráze, sloužící ke zvyšování stavu vody. Potahová stezka, která sloužila mnoho let ke koníčkování šífů a lodic, v těchto místech zmizela společně se Svatojánskými proudy v roce 1943.