Do proudů

Měsíc se dral ze mraků jak rvát by se chtěl s tmou,
paroloď nás unáší pod vlajkou hvězdnatou.
Daleká je cesta naše, daleký náš cíl,
od přístavu táhnem v davu ještě 20 mil…

Když se před I. světovou válkou začaly ve Svatojánských proudech toulat trampští průkopníci, dávno už to nebyl panenský kraj bez lidí, jak se zpívá ve známé písničce. Tento romantický úsek Vltavy nedaleko Prahy se pro svoji snadnou dostupnost stal oblíbeným cílem všech pražských výletníků. Davy lidí, které přivážely parníky do Štěchovic, táhly většinou po nejstarší značené turistické trase u nás (1889) přes Kolnu k soše svatého Jana. Tam nasedaly na výletní lodice s splouvaly peřejemi zpět do Štěchovic, odkud se parníkem vracely zase do Prahy. Potkávali se tu členové Klubu Českých turistů, Sokola a jiných vlasteneckých spolků, školní třídy na výletě a rodiny s dětmi, od roku 1914 také oddíly skautů. Řeku brázdili kanoe a pramičky vodáků z Ořovského Yacht klubu, objevovaly se i hausbóty.

Za první republiky už lemovaly Vltavský kaňon chaty a sruby, do kterých pravidelně jezdily trampské party i paďourské rodiny. Do Svatojánských proudů se dostávaly poměrné dobře, i když cesta do osady byla mnohdy krkolomná a vyžadovala slušný chodecký výkon. Každopádně se museli nějak dopravit do Štěchovic, a pak už jen pokračovat pěšky lesem, který byl protkán mnoha stezkami nebo po navigaci a podle potřeby se převézt lodičkou. Později začal jezdit autobus, ale trampové využívaly především parníky, kterými bylo cestování nejlacinější, ale hlavně si na nich mohli při kytarách užít zábavu. Protože se v sobotu pracovalo, vyráželi z Prahy po poledni a pokud je nestihli, mohli se už jen přiblížit Posázavským Pacifikem do Davle, kde byla nejbližší železniční stanice. Když za války byly tunely na této trati přestavěny na tovární haly, museli se trmácet až z Měchenic.

Někteří vodáci vyplouvali přímo z Prahy, jiní dopravovali své kanoe na palubách parníků nebo na náklaďácích do Štěchovic a dál je proti proudu koníčkovali po potahové stezce nebo je rvali na zádech přes kopec Leštinu ke svatému Jánu. Spořádané rodiny živnostníků či umělců jezdily na své, na svoji dobu přepychové chaty, vždy jen auty. V roce 1954 začaly jezdit po Štěchovickém jezeře parníky, které měly konečnou stanici pod hrází Slapské přehrady v Třebenicích a stavěly na Ztracence a u osady Proudy, takže doprava osob a veškerého materiálu na chaty se zjednodušila. V současné době mohou pěší návštěvníci tohoto stále romantického údolí Vltavy přijet autobusy Pražské integrované dopravy nebo v létě klasicky parníkem.