O trampské písničce


"Trampové byli odjakživa čeledí zapeklitě zpěvavou. Jejich průkopníci z legendárního Tábora řvavých, pozdější Ztracenky, nebyli při svém rozletu za voláním divočiny rozhodně žádní načechraní andílkové. Volný způsob života sváděl 17leté mustangy k nemalým bujarostem a skotačinkám, ale živelná záliba ve zpěvu, spojená s kouzlem táboráku a bezděčným poznáváním tajuplné přírody, jejich bouřliváctví nakonec usměrnily. Parta proháněla mladé hlasivky nejen u sobotních potlachů, ale i ve dnech střízlivě všedních. Zpívá se v zákoutí parku, pod mostem, v začouzené hospůdce, na parníku i ve vlacích. Zkrátka zpívá se, vlastně zpívalo se, při každé příležitosti a na každém kroku. Za doprovodný nástroj, když se piano ukázalo jako věc do lesa neúnosná, byla jednohlasně přijata toho času macešsky opomíjená kytara, která se stává nerozlučnou a inspirující kamarádkou veškerých radovánek Písňový výběr prvních dnů hemžení byl až strakatě nesourodý. Věcí prodýchnutých teplem romantiky bylo uboze málo a hlad po nich velikánský. Tato naléhavá potřeba dala zrod první osadní písničce (pozn. V záři červánků). Vykročila do světa plaše a nenápadně, ale v její stopě už si to vyšlapovaly další. Vznikají nové osady, odkud se šíří nové písničky. Tvoří se první trampské soubory. Trampská písnička dostává nechtěně křídla. Přičiňují se o to gramofony, rozhlas a dokonce i zvukový film. Rodu věrní trampíři začínají bědovat, kam to všechno povede. Vývoj trampského hnutí kulminuje. Okupace mu nasazuje dvojitého nelsona v podobě dobrovolného stagnování. Osadní písnička se vrací kajícně z tanečních parketů do původních rezervací. Porevoluční kronikář posuzoval trampování jako doznívající přežitek. Ukázalo se však, že Divočáci z Tábora řvavých mají i v současné době horlivé následovníky. A opět vznikají nové, novodobě laděné trampské písničky. Radování na šesti strunách pokračuje."

Jarka Mottl, 1969

Když Jarka Mottl psal tyto řádky, netušil ještě, co trampská písnička za dalších 20 let zažije. I v dnešní uspěchané době stále znějí na osadních potlachách, trampských slezinách ve městech, zapadlých hospůdkách a v lese při táborácích písně starých trampských bardů, kteří již dávno odešli na svůj věčný vandr. Jak napsal neznámý autor ve své písničce Tramp kapitán z roku 1940 : Trampem jsem a trampem budu, trampem zůstanu, i když od fízlů nakládačku dostanu…