Počátky paroplavby u nás se datují rokem 1816, kdy konstruktér Josef Božek
prováděl pokusy s parním člunem na slepém rameni Vltavy v pražské Stromovce. První
skutečný parník Bohemia, který Pražanům předvedl v květnu roku 1841 Angličan J.J.
Ruston, majitel stejnojmenné strojírny, začal zajišťovat lodní osobní dopravu na Labi
mezi Obřístvím a Drážďanami. Dalším parníkem byl Stanislaus, koupený v Německu, který
měl pod jménem Mescéry zahájit v červenci 1857 pravidelnou linku z Prahy do Štěchovic.
Na své první plavbě však narazil ve Vraném na mělčinu a poškodil se tak, že už nikdy
nebyl schopen provozu. V roce 1864 byla založena Česká akciová společnost pro paroplavbu
na řece Vltavě, jejíž předsedou byl zvolen podnikatel s dřívím a pozdější primátor František
Dittrich. Hned v příštím roce na jaře tato paroplavební společnost zadala výrobu svého
prvního parníku v loděnici strojírny Ruston a spol. v Praze - Karlíně. Jmenoval se
Praha – Prag a už 28.srpna 1865 připlul slavnostně do Štěchovic, a tím zajistil pravidelné
lodní spojení mezi tímto městečkem a Prahou.
Prosperující Pražská paroplavební společnost (od roku 1915 přejmenovaná společnost původní)
postupně uváděla do služby další parníky, protože zájem o tento dopravní prostředek neustále
stoupal. Kromě klasických kolesových parníků začaly také jezdit i menší motorové čluny. Dříve
poklidné městečko Štěchovice začalo žít začátkem minulého století turistickým ruchem, do
Svatojánských proudů každý víkend proudily davy návštěvníků a od roku 1912 jich parníky
přivážely ročně přes milion (rekord je 2 100582 lidí v roce 1921). V 30.letech začal zájem o
plavbu lodí klesat, do Štěchovic jezdilo stále méně výletníků ( 1939 jen 340 tisíc lidí).
V roce 1937 převzala osobní lodní přepravu Československá akciová společnost labská, později
labsko-oderská, nakonec byla přičleněna k Dopravnímu podniku hlavního města Prahy (1961). V
současné době ji provozuje soukromá Pražská paroplavební společnost (PPS), která do své flotily
značně investovala.
Po zatopení Svatojánských proudů (1943) a zprovoznění plavební komory na Štěchovické přehradě
(1948) se trasa prodloužila a malé motorové lodě jezdily až pod hotel Záhoří. Po dostavbě
vodního díla Slapy v roce 1954 měly už všechny parníky konečnou stanici nejprve na louce
pod Třebenicemi, později přímo pod přehradní hrází, kde je dodnes. Každým rokem stařičké
parníky pozvolna dosluhovaly, a tak z celé flotily „kolesáků“ zůstaly jen Vyšehrad (původně
Antonín Švehla z roku 1938) a Vltava (rok výroby 1940). Tyto veterány vltavské paroplavby
je možné v současné době vidět na Štěchovické přehradní nádrži při zahájení a ukončení plavební
sezóny.