páleno jen několik revolverů. Neboť, ať už pro hrubou
táborní chirurgii či z jiného důvodu čirokézská Sally
rychle zmizela. Během hodiny vyšplhala po hrbolaté
cestě vedoucí ke hvězdám a tak vyšla z tábora Řvavých,
z jeho hříchu a hanby navždy. Nemyslím, že je
tato zpráva příliš zachmuřila, vyjma pomyšlením na
další osud dítěte.
»Bude teď moci býti živo?« ptali se Pahejla. Odpověď
byla pochybná. Jedinou živoucí bytostí Sa11ina
pohlaví v mateřských okolnostech v táboře byla oslice.
Bylo trochu hádání o její vhodnosti, ale experiment
byl podniknut. Byl méně problematickým nežli starobylé
pěstění Romula a Rema, ale potkal se se stejným
zdarem.
Když byly splněny tyto podrobnosti, jež vyplnily
další hodinu, byly dveře otevřeny a úzkostný zástup
mužů, kteří se zatím již sestavili v řadu za sebou,
vstoupil v řadě po jednom. Vedle nízkého lože či kavalce,
na němž se pod pokrývkou rýsovala nehybná
postava matky, stál jedlový stůl. Na tom byla umístěna
bedna od svíček a v ní, zabalen do křiklavě červeného
flanelu, ležel nejposlednějši přirustek tábora
Řvavých. Vedle bedny ležel obrácený klobouk. Jeho
účel byl brzy oznámen.
»Pánové,« řekl Pahejl v divné směsi autority a oficielní
vlídnosti. »Pánové půjdou, prosím, dovnitř předními dveřmi,
kolem stolu, a zadními dveřmi ven. Kdo
si přejí přispěti něčím sirotkovi, naleznou připravený
klobouk.«
První muž vešel s kloboukem na hlavě. Ale rozhlédnuv
se, smekl a dal tak bezděky příklad ostatním.
V takovýchto společnostech jsou dobré i špatné pří-