vot v ustavičném pokoušení se o odpočinek, nesměl
býti rušen hlukem. Hulákání a ječení, které táboru vyneslo
jeho neblahý titul, nebylo teď dovoleno na doslech
Pahejlova obydlí. Muži rozmlouvali šeptem
anebo kouři1i s indiánskou vážností. Nadávání a klení
bylo mlčky vyloučeno v tomto posvátném okrsku a
v celém táboře bylo teď úplně zanecháno kdysi obvyklé
klení »zatracený nezdar!« a podobné, protože to
mělo nový osobní význam. Vokální hudba nebyla zakázána,
protože se mělo za to, že má konejšivý, uklidňující
vliv, a jedna píseň, zpívaná »Námořním Jackem«,
anglickým námořníkem z australských osad Jejího Veličenstva,
byla velmi oblíbena jako ukolébavka. Byl to
pošmurný zpěv o činech lodi »Arethusy, sedmdesát čtyři«.
A byl to pěkný pohled, jak ]ack. chovaje Zdara
a kolébaje se se strany na stranu, jakoby k pohybu
lodi, krákorá svoji lodnickou příšernost. Snad zvláštním
kolébáním Jacka, snad také délkou zpěvu - měl
devadesát stanzí a byl vždy se svědomitou pečlivostí
dozpíván až k smutnému konci - měla ukolébavka
obyčejně žádoucí účinek. V té době mužové obyčejně
lehali nataženi pod stromy v mírném letním soumraku,
kouřili z dýmek a popíjeli s melodickými poznámkami.
Tábor byl proniknut neurčitým přesvědečním, že toto
znamená idyllickou blahost.
»Tuhle ta věc takhle by mohla býti na věky!« řekl
Cockney Simmons, dítě Londýna, opíraje se zamyšleně
o loket. Upomínalo ho to na Greenwich.
Za dlouhých letních dnů byl Zdar obyčejně nošen
do rokle, z níž byla vybírána zlatá zásoba tábora Řvavých.
Tam na pokrývce, prostřené přes nařezané jedlové
větvičky, ležel zatím co mužové pracovali dole v ja