podrobila, v naději, že se něco přihodí, co tomu za-
brání.
A přihodilo se.
Zimy r. 1851 bude dlouho vzpomínáno v kopcích
při úpatí Sierry. Sníh ležel vysoko na Sierrách a kaž
dičký horský potůček stal se řekou, a každá řeka je
zerem. Všechny rokle a strže byly proměněny v bouř
livé vodní jícny, řítící se po horských stráních, strhu
jící obrovité stromy a rozhazující svoje náplavy a tros
ky po rovinách. Červený Pes byl dvakráte pod vodou
a táboru Řvavých dostalo se výstrahy.
»Voda nanesla zlato do těchhle roklí,« řekl Pahej1.
»Byla tu jednou, bude tu zas!«
A té noci Severní Vidlice náhle se přelila přes své
břehy a zaplavila trojhranné údolí tábora Řvavých.
Ve zmatku ženoucí se vody, padajících kamenů a
praskajících trámů a tmy, jež jakoby tekla s vodou
a smazávala údolí z existence, mohlo býti učiněno jen
pramálo, aby byl rozptýlený tábor shromážděn. Když
jitro vzešlo, domek Pahejlův, nejbližší říčnímu břehu,
byl pryč. Výše v rokli nalezli tělo jeho nešfastného
majitele, ale pýcha, radost a naděje tábora, Zdar, zmi
zel! - Vraceli se se zkormoucenými srdci - a byli
zavoláni hlasem, jenž na ně zahoukl od břehu.
Byl to záchranný člun, jedoucí vzhůru po řece. Ří
kali, že vylovili muže a dítě, skoro vyčerpané, asi o dvě
mile níže. Zná je někdo z nich, a patří snad sem k nim?
Bylo potřebí jediného pohledu, aby poznali Ken-
tucka, ležícího tu, ukrutně rozbítého a pohmožděného,
ale dosud se Zdarem tábora Řvavých v náručí. Když